Více o druhé světové válce a jejích důsledcích naleznete zde.
Přesuny obyvatelstva a pokračování válečného násilí
V poválečné Evropě docházelo k masivním (především nuceným) přesunům obyvatel ve střední a východní Evropě. Celkem bylo vysídleno minimálně 12 milionů Němců, z nichž zhruba 7 milionů se kvůli posunu hranic ocitlo mimo území Německa v hranicích před rokem 1938. Mnozí kvůli násilnému odsunu zemřeli (jen v Československu okolo 25 tisíc). V letech 1944-46 uprchl nebo byl vyhnán milion Poláků z Ukrajiny, zatímco naopak se tak stalo u 1,5 milionu Ukrajinců. Další výměny obyvatelstva probíhaly například mezi Československem a Maďarskem nebo SSSR nebo mezi Polskem a Litvou. Dobrovolně na konci války či po ní odcházeli například Italové z Jugoslávie nebo Maďaři z rumunské Transylvánie. Stejně tak před novými pořádky prchali kolaboranti Německa a jeho spojenců (kteří však následně mnohdy byli vydáni zpět).
Péči o repatriované v Německu, například i bývalé válečné zajatce, přebraly spojenecké okupační úřady a americká armáda. Velká část občanů zejména Sovětského svazu se přitom nechtěla z Německa vrátit, přesto západní úřady vyžadovaly a někdy i vynucovaly návrat. V letech 1945-47 tak bylo „vráceno“ 2,27 milionů lidí do SSSR. Do roku 1953 bylo repatriováno celkem 5,5 milionu sovětských občanů, z nichž podstatná část byla zastřelena nebo skončila v lepším případě ve vyhnanství, v horším v gulagu. Násilné repatriace skončily pod vlivem zhoršující se mezinárodní situace v roce 1947, ovšem teprve v roce 1951 bylo v evropské konvenci o lidských právech stanoveno, že cizinci ohrožení perzekucí nemohou být vráceni proti své vůli.
Potrestání válečných viníků
Důležitou součástí poválečné obnovy bylo potrestání kolaborantů v okupovaných zemích. To započalo ještě během války, mnohdy těsně po ústupu vojsk Osy a zvrhávalo se v osobní mstu a trestání například žen obviněných ze styků s Němci, které se stalo jedním ze způsobů, jak překonat bolestnou vzpomínku na léta ponížení.
K pomstám na skutečných, ale i domnělých kolaborantech s nacisty docházelo i v západní Evropě, ale rozsáhlejším odplatám docházelo v zemích střední, východní a jihovýchodní Evropě. Čistky nastaly například v Jugoslávii, kde byli terčem chorvatští ustašovci. Terčem pogromů navzdory utrpění během války byli v některých zemích nadále Židé, kterých, trochu paradoxně, jen mezi červencem a září 1946 odešlo do Německa z Polska přes 60 tisíc. Nejkrvavějšími byly násilnosti v polských Kielcích v červenci 1945, kdy bylo zabito 41 Židů. K rozsáhlému teroru docházelo na území dobytém Sovětským svazem, odkud byli kromě mnoha tisíc popravených statisíce obyvatel odvlečeny do sovětských gulagů, zejména z oblastí, kde s Němci kolaborovala velká část obyvatel, tedy zejména Pobaltí a Ukrajiny.
Kvalita soudních procesů byla kolísavá a tresty velmi nesouměřitelné. Velmi rozsáhlý byl podíl obviněných v Norsku, ale i Nizozemsku nebo Belgii. Naopak ve Francii, kde bylo mnoho obyvatel spojeno s loutkovým vichystickým režimem, bylo potrestáno v poměru k populaci méně lidí a tresty byly mírnější. Kuriózní situace nastala v Itálii, kde většina odsouzených patřila k zástupcům Italské sociální republiky, vzniklé jako Německem okupovaný loutkový stát v roce 1943, zločiny před tímto rokem se prakticky nebraly v potaz a většina navíc byla brzy amnestována. Stejně tak v Řecku, do roku 1949 zmítaném občanskou válkou, na rozdíl od kolaborantů s nacistickým režimem, se tresty zaměřovaly prakticky výhradně na komunisty. Silně politicky motivované byly soudy v Jugoslávii, Maďarsku nebo Československu, zejména v závěru války.
Problematická denacifikace v Německu a Rakousku
Jedním z nejdůležitějších bodů po vítězství nad nacismem byla denacifikace státní správy v Německu a obnoveném Rakousku. Rakousko bylo navzdory rozsáhlé podpoře nacismu v různých sférách označeno za Hitlerovu oběť a kvůli válečným zločinům před soudem stanulo pouze 23 000 Rakušanů a rozsáhlejší denacifikací prošlo jen školství.
Naopak s Němci spojenecké úřady zacházely jako s hlavním viníkem. Části vrcholných představitelů nacistického režimu se sice podařilo z Německa uprchnout do jižní Ameriky, ovšem řadu vrcholných představitelů se Spojencům podařilo zajmout. Na nátlak Američanů s nacisty probíhalo regulérní soudní řízení v rámci tzv. Norimberského procesu. K trestu smrti oběšením nakonec bylo odsouzeno 12 obžalovaných, další dostali mnohaleté tresty. Nacistická strana, SS a gestapo byly prohlášeny za zločinecké organizace. Následovaly další procesy vedené Američany, které vyústily k dalším 24 rozsudkům smrti. Mnoho významných nacistů například z vedení koncentračních táborů však trestu navzdory soudu uniklo.
Po počáteční snaze Spojenců o důslednou denacifikaci byl proces na počátku roku 1946 přenechán samotným Němcům a prověrky se staly spíše fraškou. U nedostatkových odborníků byla mnohdy minulost tolerována a většina propuštěných zaměstnanců se i tak rychle vrátila do práce ve školství, soudnictví nebo státní správě. Většina odsouzených byla v následujících letech omilostněna. I za těchto podmínek byly kroky Spojenců sledovány u Němců s odporem a soudy viděli jako pomstu. Jejich „převýchova“ tak vedla k omezeným výsledkům.
Mnohem radikálněji si ve své okupační zóně počínali Sověti, kteří odvlekli mnoho lidí do gulagů, ale i oni v některých případech jako u lékařů nebo vědců kvůli nemožnosti jednoduché náhrady tolerovali nacistickou minulost. Kvůli nedostatkové podpoře komunistické myšlenky však komunisté do svých řad přijali ve velkém množství nacisty, kteří se nabídkou loajality politickému režimu výměnou za neotevírání jejich problematické minulosti cítili zavázáni.
Když Konrád Adenauer, první poválečný kancléř Spolkové republiky Německo, v září 1949 v projevu k parlamentu prohlásil, že se vláda nebude k minulosti vracet, pokud to nebude nutné, byla to tečka za problematickou denacifikací.
Obnova rozvrácených států
Vlády evropských zemí, mnohdy zdiskreditované válečnou spoluprací se zeměmi Osy či odtržené od reality obyvatelstva na okupovaném území, ztrácely u veřejnosti v poválečném období svou legitimitu. Zatímco nejednotné odbojové skupiny nedokázaly nebo neměly ambici své úsilí během války proměnit ve výraznější poválečný politický vliv, rozsáhlou podporu získávaly po celé Evropě levicové strany, zejména komunisté.
Druhá světová válka, která pro většinu Evropanů znamenala katastrofu, však zároveň umožnila v jejich očích radikální proměnu sociálních a ekonomických poměrů. Popularitu získávaly dříve odsuzované rozsáhlé zásahy státu do ekonomiky včetně zestátnění podstatné části průmyslu, byť za jiných podmínek než v SSSR. Důležitou úlohu hrálo státní plánování v obnově Francie v rámci tzv. Monnetova plánu (1947), který na základě předpokládaného přístupu k německým továrnám a surovinám vytyčil cíle pro hospodářský rozvoj Francie v různých průmyslových odvětvích. Úspěchem plánu se následně inspirovaly další země v čele s Československem.
Obnovit důvěru ve stát a snížit sociální nerovnosti ve společnosti mělo zavádění sociálních jistot pro všechny obyvatele bez rozdílu, a to formou podpory v nezaměstnanosti nebo dostupných veřejných služeb (zejména zdravotní péče). Kroky k sociálnímu státy v poválečné Evropy podnikaly všechny země, ovšem nejštědřejší sociální státy vznikly ve Spojeném království, kde se však jeho rozsah po několika letech ukázal jako finančně neudržitelný, Švédsku, Norsku a Západním Německu. V zemích jako Francie, Itálie nebo Belgie poprvé získaly volební právo i ženy.
Jedním ze zásadních problémů byla reforma zemědělství. Drobní rolníci se v posledních desetiletích potýkali s chudobou zejména v jižní a východní Evropě. Po válce došlo v mnoha zemích k rozsáhlému přerozdělování půdy, která byla zabavena zejména kolaborantům (později naopak došlo k zabavení ze strany nastupujících komunistických režimů).
Zdevastována válečnými boji byla zejména civilní zástavba a dopravní infrastruktura (železnice, mosty), v mnohem menší míře průmyslové objekty. Kromě neutrálních zemí jako Švýcarsko, Švédsko nebo Portugalsko se hospodářská výroba rychle obnovila i v dalších málo zasažených zemích jako v Belgii, Československu, Rumunsku nebo Bulharsku. Překvapivě rychlou obnovou však díky válečným investicím procházelo i poražené a zničené Německo.
Souboj demokracie s komunismem
Západní Evropa
Poválečná léta znamenala posílení pozic levicových stran, zejména komunistů, často zpočátku ve spojení v rámci lidových front i s jinými stranmi. Největší zastoupení získala levice kromě Skandinávie, kde největší pdoporu okolo 40 % získali sociální demokraté, také ve Francii a Itálii. V následujících letech, v důsledku komunistického převratu v Československu a zhoršování vztahů mezi Západem a SSSR, který přerostl ve studenou válku, však tento růst zastavil a popularitu začali získávat křesťanští demokraté se svým důrazem na stabilitu, sociální smír a rodinu. Zejména v Západním Německu, Itálii a Francii křesťanští demokraté měli podporu prakticky všech katolických voličů.
Ve Spojeném království v roce 1945 drtivé vyhráli labouristé. Vláda Clementa Attleeho prováděla sociální reformy, ale vzhledem k vysokému zadlužení a nedostatku surovin země přistoupila k přídělovému systému, trvajícímu až do roku 1954. Britové opět odvrátili svou pozornost od kontinentální Evropy směrem ke své říši a největšímu spojenci – Spojeným státům americkým.
V Itálii byla v roce 1946 po referendu zrušena monarchie a zavedena republika. Výsledek byl však poměrně těsný, což nahrávalo rozkolu mezi severem a jihem, kde byla podpora monarchie velmi silná. Posilující komunisté, kteří ve volbách v roce 1946 získali 19 % hlasů, byli vzhledem k rozporům a situaci v Evropě v roce 1947 vyloučeni z vlády a v následujících volbách rozhodujícím způsobem posílili křesťanští demokraté.
Ve Francii v prvních poválečných volbách získali komunisté 26 % hlasů a podíleli se na vládě vedené Charlesem de Gaullem. Země přistoupila k rozsáhlým reformám. De Gaulle však v lednu 1946 kvůli neshodám v koalici překvapivě odstoupil. Země následně trpěla nestabilitou slabých vlád.
Ve Spojenci okupovaných německých zónách rychle získala popularitu nově vzniklá křesťansko-demokratická strana CDU v čele s Konrádem Adenaurem, který se po prvních svobodných volbách v roce 1949 stal německým kancléřem, kterým vydržel až od roku 1963.
Monarchie zůstala zachována v Řecku nebo Belgii, kde došlo ke zbavení trůnu krále Leopolda III., kolaborujícího s nacisty.
Země východního bloku
Ve východní části Německa sice narůstal vliv komunistů, ovšem sociální demokraté se spojení s komunisty do jednotné strany převážně bránili. K nucenému sjednocení do nové Jednotné socialistické strany Německa (SED), ovládané komunisty, však v dubnu 1946 došlo. Ta se brzy stala nástrojem stalinské diktatury po vzoru SSSR.
Represemi a zastrašováním se komunisté dostali k moci v Maďarsku (kde přitom získali ve volbách pouze 17 % hlasů) a Polsku. V Československu sice došlo k vítězstvím komunistů v demokratických volbách v květnu 1946, ale plnou kontrolu nad zemí převzali v únoru 1948, kdy z vlády komunisty Klementa Gottwalda odstoupili ministři za demokratické strany a následně po rezignaci nemocného prezidenta Edvarda Beneše, kterého nahradil právě Gottwald.
Jedinými zeměmi v sovětské sféře vlivu, které si udržely určitou míru nezávislosti, byla Titova Jugoslávie, kterou od Němců osvobodili převážně Titovi komunističtí partyzáni a Finsko.
K dalšímu upevnění moci a vyřizování účtů s odpůrci režimu a kolaboranty došlo v Sovětském svazu. Navzdory snižující se životní úrovni obyvatel byly všechny nepokoje tvrdě potlačeny a odpůrci mířili do gulagů, kde hojně v nelidských podmínkách umírali.
Vznik „železné opony“
Ochlazení vztahů mezi západními spojenci a SSSR vedl k tzv. železné oponě, jak situaci pojmenoval bývalý britský premiér Winston Churchill v projevu v březnu 1946. Válkou oslabené Spojené království a Francie sice dostaly v nově vzniklé Organizaci spojených národů, vzniklé v roce 1945, výsadu místa stálého člena Rady bezpečnosti s právem veta, rozhodující význam na dění v Evropě však získaly dvě nové supervelmoci – Spojené státy americké a Sovětský svaz, který navzdory destrukci země a ztrátám ve válce disponoval nesrovnatelnou vojenskou silou. Američané přistoupili k politice zadržování komunismu, která měla bránit šíření sovětské sféry vlivu po světě. Nejvýznamnějším dějištěm se v prvních poválečných letech stalo Řecko, zmítané občanskou válkou, kde nakonec za americké podpory zvítězily nad komunisty pravicové síly.
V červnu 1947 americký ministr zahraničí George C. Marshall zveřejnil plán evropské obnovy (následně známý jako tzv. Marshallův plán). Ten, přestože měl zřetelný pozitivní ekonomický efekt (zejména u poraženého Německa, Rakouska a Itálie), měl zejména dramatický symbolický význam. Ačkoli byl plán nabídnut i zemím v sovětské sféře vlivu včetně SSSR, z ideologických důvodů byl (byť například v Polsku a Československu s velkou neochotou) odmítnut.
Američané však vyžadovali po západní Evropě určitou míru integrace, zpočátku přijímanou jen neochotně. Vyhrocení situace v Berlíně, rozděleného na čtyři okupovaná pásma, odkud se Sověti snažili vypudit západní Spojence, a proto v červnu 1948 vyhlásili pozemní blokádu, si země západní Evropy začaly uvědomovat hrozbu další sovětské expanze. V reakci na to vznikla v dubnu 1949 Severoatlantická aliance (NATO), založená na kolektivní bezpečnosti jejích členů s odstrašující zejména ekonomickou silou USA. Výraznou vojenskou převahu v kontinentální Evropě, navíc podpořené otestováním atomové bomby v roce 1949, však držel Sovětský svaz a jeho satelity.