Více o vývoji před druhou světovou válkou naleznete zde.
Německá expanze bez boje
Německý útok na Polsko 1. září 1939, kterým oficiálně začala druhá světová válka, byl vyvrcholením předchozích ústupků ze strany Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Francie ve 30. letech. Ani jedna z těchto mocností zdaleka nebyla připravena na možnost války, proto se zmohla jen na diplomatický odpor proti německému obsazení demilitarizovaného Porýní, kterým německý vůdce Adolf Hitler zásadně porušil podmínky Versaillské mírové smlouvy, stanovené po první světové válce. Stále agresivnější a vojensky silnější Německo pak v březnu 1938 tzv. anšlusem anektovalo Rakousko a v září Mnichovskou dohodou získalo na Československu území Sudet s výrazným podílem německy hovořícího obyvatelstva. Teprve po německém obsazení zbytku Československa německými jednotkami v březnu 1939 se západní Spojenci přesvědčili o nevyhnutelnosti války a poskytli bezpečnostní záruky bezprostředně ohroženému Polsku. Němci, aby předešli případné válce proti Sovětskému svazu, v srpnu 1939 podepsali se svým deklarovaným nepřítelem šokující smlouvu o neútočení (tzv. pakt Molotov-Ribbentrop) a v tajném dodatku si rozdělili sféru budoucího vlivu v Evropě.
Polská porážka
Německý útok, vedený taktikou blitzkriegu, založenou na koncentraci a rychlém průniku tankových a dalších motorizovaných a mechanizovaných jednotek do hloubky obrany nepřítele a jeho izolaci za podpory letectva a mobilního dělostřelectva, vedl k prolomení obrany a rychlému postupu k hlavnímu městu Varšavě. Poláci se sice 9. září pokusili o protiútok, ale Němci rychle dokázali obránce izolovat. 17. září z východu na Polsko zaútočil Sovětský svaz a polská obrana se zhroutila. 28. září kapitulovala Varšava a na počátku října poslední izolované polské jednotky. Západní část země byla anektována Německem, střední se stala tzv. Generálním gouvernementem pod německou kontrolou a východní část připadla Sovětskému svazu.
Zimní válka
30. listopadu 1939 bylo Sovětským svazem napadeno Finsko. Sovětská armáda navzdory drtivé převaze utrpěla katastrofální ztráty. Přesto byl v březnu 1940 podepsán mír a Finové se museli vzdát Karélie. Nepřesvědčivý postup sovětské armády Rudé armády vedl k přesvědčení Adolfa Hitlera o slabosti sovětské armády.
Invaze do Skandinávie
V zájmu ochranu dopravy železné rudy ze Švédska, důležité pro německý válečný průmysl, a kvůli možnosti narušovat spojenecké námořní trasy v severním Atlantiku, se Němci rozhodli k invazi do Dánska a Norska. Dánové kvůli beznadějnosti odporu kapitulovali již první den útoku, 9. dubna 1940. Norové díky geografickým podmínkám (členitému terénu a velkým vzdálenostem) a pomoci Spojenců dokázali čelit dva měsíce. Největší problém Němcům způsobil výsadek ve strategicky významném přístavu Narvik v severním Norsku, kde v námořní bitvě proti britskému Královskému námořnictvu ztratili všech 10 torpédoborců, které v oblasti měli.
Útok na Francii
Zatímco Francouzi od září 1939 podnikali pouze ojedinělé vojenské operace a vyčkávali, Němci 10. května 1940 zaútočili na Belgii a Nizozemsko. K útoku na Nizozemsko byly vyčleněny pouze slabé jednotky podporované výsadkáři, ale 15. května se podařilo Němcům po náletu na Rotterdam donutit Nizozemce ke kapitulaci. 20. května Němci obklíčili rozsáhlé spojenecké síly, které od 26. května do 4. června evakuovali z přístavu Dunkerque na britskou půdu přes 300 tisíc vojáků. Evakuaci jim usnadnilo Hitlerův rozkaz pozemním jednotkám neútočit. V samotné Francii však německá armáda získala výraznou početní převahu a na jihu navíc 10. června zaútočili Italové. 14. června byla obsazena Paříž. 22. června Francie požádala o příměří. Severní a západní část země byla okupována Německem, zbytek byl svěřen kolaborantskému režimu pod vedením francouzského generála Pétaina. Kapitulace Francie vyvolala obavu Britů o osud francouzského válečného námořnictva, kteří proto 3. července 1940 zaútočili na přístav Mers-el-Kébir v severní Africe a část lodí potopili, část poškodili.
Bitva o Británii
Německá armáda po obsazení Francie plánovala invazi do Anglie přes lamanšský průliv. Aby se však kvůli námořní nadvládě Spojeného království vyhnula obrovským ztrátám, potřebovala získat vzdušnou nadvládu. Útoky německého válečného letectva (Luftwaffe) zejména na námořní cíle začaly již v červnu, ale hlavní útoky byly vedeny od 13. srpna, kdy se Němci zaměřili i na letiště, průmysl a samotná města. Obě strany utrpěly značné ztráty, ale britské letectvo (RAF) dokázalo udržet kontrolu vzdušeného prostoru. V polovině září Hitler operaci odvolal, přesto nálety se sníženou intenzitou pokračovaly. Nejničivějším se stal v noci ze 14. na 15. listopadu 1940 nálet na město Coventry.
Sovětská expanze ve východní Evropě
Sověti navzdory komplikovanému vítězství nad Finy pokračovali v roce 1940 v územní expanzi a v červnu po nátlaku na Rumuny anektoval Besarábii (dnešní Moldavsko). Zároveň anektoval pobaltské země – Estonsko, Lotyšsko a Litvu.
Balkánské tažení
V dubnu 1939 Itálie okupovala Albánii, odkud v říjnu 1940 zahájila útok na Řecko, ovšem rychle se dostala do defenzívy. Hrozba porážky přiměla Německo k podpoře. K zemím osy se navíc přidalo Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko. 6. dubna Němci zaútočili na Jugoslávii, která 17. dubna kapitulovala. Země byla rozdělena mezi vítěze a v Chorvatsku vznikl loutkový tzv. Nezávislý stát Chorvatsko.
Řecká obrana, posílená spojeneckými jednotkami ze severní Afriky, kladla tvrdší odpor. V průběhu dubna však Němci část řeckých sil dokázali obklíčit a 27. dubna obsadili hlavní město Atény. O měsíc později pak němečtí výsadkáři přes úvodní neúspěchy obsadili řecký ostrov Kréta.
Německý útok na Sovětský svaz
Dne 22. června 1941 německá armáda s 3 miliony vojáků zaútočila na Sovětský svaz. Početně silnější Rudá armáda byla zcela zaskočena a v úvodních týdnech ustoupila o stovky kilometrů na východ a přišla o statisíce zajatých vojáků. Rychle postupující německá Skupina armád Střed po dobytí Smolenska se však na Hitlerův rozkaz nevydala přímo na Moskvu, ale obsazovala zemědělsky důležité oblasti Ukrajiny. Na počátku října Němci obnovili ofenzívu na Moskvu, ale i vzhledem ke zhoršujícímu počasí byli na počátku prosince zhruba 30 km od Moskvy zastaveni a následně sovětským protiútokem byli zatlačeni zpět. Na severním úseku fronty německá armáda oblehla Leningrad (dnešní Petrohrad).
Africké tažení
V září 1940 Italové zaútočili z Libye do Egypta, ale navzdory velké početní převaze byli vytlačeni. Hrozící kolaps zastavil až příchod německých expedičních jednotek a odchod části spojeneckých sil do Řecka. V listopadu Spojenci opět dokázali proniknout k obklíčenému Tobruku, ale následně převzala zase inciativu vojska Osy a po dobytí Tobruku postoupila až k El Alamajnu, ale důležitý přístav v Alexandrii ani Káhiru už dobýt nedokázala.
V průběhu roku 1941 Spojenci kompletně dobyli italské území ve východní Africe.
Bitva o Atlantik
Němci i vzhledem k velké převaze Spojenců v počtu hladinových válečných lodí a opuštění tzv. Plánu Z (který měl tuto nerovnováhu narovnat) vsadili na výstavbu ponorkového loďstva a již od podzimu 1939 začali ohrožovat spojenecké konvoje v Atlantiku. Ovšem až od léta 1940, kdy se podařilo obsadit přístavy ve Francii a Norsku, se působnost německých ponorek výrazně rozšířila až k pobřeží východní a střední Ameriky. Spojené království v obavě před německou invazí po obsazení Dánska v květnu 1940 zahájila okupaci neutrálního Islandu (od roku 1941 obrana zajištěna Spojenými státy americkými). Nejúspěšnějším se pro Němce stal rok 1942, ovšem vstup USA do války v prosinci 1941 a jeho průmyslový potenciál však Němcům operace komplikoval. Důležitým zvratem se pak stalo prolomení německého šifrovacího zařízení Enigma a lepší námořní a letecká ochrana konvojů.
Boje na východní frontě
Na jaře 1942 na východní frontě převzaly inciativu opět německé jednotky, které rychle postupovaly na jihu Ukrajiny. V létě byl dobyt Krym a část sil postupovala na Kavzkaz, zbytek měl za úkol dobýt Stalingrad (dnešní Volgograd). Bitva u Stalingradu začala 23. srpna, ale v tvrdých pouličních bojích kvůli zuřivému sovětskému odporu nedokázali Němci město kompletně dobýt. V listopadu 1942 Sověti zahájili rozsáhlý protiútok na slabě bráněných křídlech německého útoku a obklíčili zhruba 300 tisíc vojáků Osy. Vzhledem k Hitlerově neústupnosti měla 6. německá armáda vyčkat na vyproštění, kterému však Sověti zabránili. 2. února 1943 se zbytky obklíčených vojsk vzdaly, čímž skončila bitva, která se stala symbolem obratu ve válce. Pod tlakem sovětských útoků na přelomu let 1942-43 Němci ustoupili i z Kavkazu.
Na jaře 1943 se Němci dokázali opět zkonsolidovat a v červenci 1943 zahájili novou ofenzívu, ovšem v bitvě o silně opevněný Kursk nedokázali uspět. Od té chvíle převzala iniciativu Rudá armáda, která osvobodila Charkov, Smolensk či Kyjev. V lednu 1944 pak Sověti prolomili blokádu Leningradu.
Spojenecké vylodění v severní Africe a Itálii
Vylodění Spojenců v severní Africe v listopadu 1942 výrazně zkomplikovalo pozici vojsk Osy. Tlak z obou směrů nakonec vedl v květnu 1943 k jejich kapitulaci. Krátce nato došlo v červenci 1943 ke spojeneckému vylodění na Sicílii. Mussolini byl uvězněn, ale německými speciálními silami byl vysvobozen a v září byl vytvořen loutkový stát Italská sociální republika. Američané se sice v září 1943 vylodili u Salerna v týlu obránců, ale Němci dokázali jižně od Říma vybudovat silně opevněnou linii, která dokázala Spojence na řadu měsíců zadržet v bitvě o Monte Cassino. Do Říma Spojenci vstoupili v červnu 1944.
Vylodění v Normandii
Dne 6. června 1944 se Spojenci v rámci operace Overlord vylodili v Normandii na severu Francie. Němcům se v úvodní fázi nepodařilo spojenecké vojáky nepodařilo rozdrtit a následně již Spojenci získávali převahu. 25. srpna byla osvobozena Paříž, v srpnu se navíc Spojenci vylodili i na jihu Francie, odkud rychle postupovali na sever. Na podzim 1944 však Němci dokázali Spojence zastavit. Ti se pokusili za pomoci výsadkářů v září 1944 obsadit neporušené mosty přes Rýn, ale německé armádě se podařilo výsadky rozdrtit.
Sovětská ofenzíva na východě
V červnu 1944 zahájila Rudá armáda rozsáhlou ofenzívu v Bělorusku a následně i na severu v Pobaltí (kde došlo k obklíčení části obránců), Polsku a na jihu proti Rumunsku, kde došlo ke svržení diktátora Antonesca a přechodu Rumunů na stranu Spojenců. Sovětský postup v Polsku se však zastavil na řece před řekou Visla a nepodpořil rozsáhlé srpnové Varšavské povstání vedené Poláky, které bylo Němci krvavě potlačeno. Naopak slovenské národní povstání, zahájené 29. srpna 1944, přispělo navzdory porážce vzpoury k úspěšnému postupu sovětských a československých sil na Slovensko v rámci tzv. karpatsko-dukelské operace. Sověti vstoupili také do Bulharska a Maďarska, kde vládu od Miklose Horthyho, který tajně vyjednával se Spojenci, převzali vládu radikální fašisté. V prosinci 1944 došlo k obklíčeni Budapešti a v únoru 1945 k jejímu dobytí Rudou armádou. Jugoslávské hlavní město Bělehrad bylo osvobozeno již v říjnu 1944 zejména ze strany jugoslávských partyzánů, které vedlo ke stažení Osy i z Řecka.
Bitva v Ardenách a postup do Německa
Dne 16. prosince 1944 podnikli Němci na západní frontě překvapivou ofenzívu v belgických Ardenách, která byla posledním pokusem zvrátit vývoj na západní frontě. K počátečním německým úspěchům pomohlo nepříznivé počasí, které znemožnilo masové nasazení letectva. Na přelomu prosince a ledna 1945 však byla ofenzíva zastavena. V průběhu února 1945 Spojenci pronikli do samotného Německa. Řeku Rýn, která tvořila zásadní překážku, Spojenci překonali 24. března. V polovině dubna americká armáda pronikla od západu přes Bavorska i do Československa. 25. dubna se americká armáda setkala v Torgau (jižně od Berlína) na řece Labe se Sověty.
Na východě Rudá armáda v zimě a na jaře 1945 obsadila Varšavu, Krakov, Vídeň, rozdrtila obklíčené německé jednotky ve Východním Prusku a postupovala přes Polsko vstříc Berlínu. Finální bitva o Berlín začala 16. dubna. Po průniku sovětských jednotek do centra města Adolf Hitler spáchal ve svém bunkru sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se vzdali 2. května. Tvrdé boje však pokračovaly v Československu, kde 5. května vypuklo Pražské povstání, kterého se na straně povstalců zúčastnila i Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, přeběhlého z německé strany. 8. května Německo podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci, ovšem v některých místech boje pokračovaly až do 11. května.
Důsledky druhé světová války
Druhá světová válka znamenala pro Evropu mnohem větší míru zničení a větší civilní i vojenské ztráty než v první světové válce. Dopady na civilní obyvatelstvo ještě prohlubovala represivní okupační politika nacistického Německa.
Přestože se minimálně v západní Evropě a Itálii řada nejvýznamnějších historických měst nestala terčem německého bombardování (výjimkou byl nizozemský Rotterdam, v britském Londýně byly bombardovány zejména okrajové části), jiná byla situace v Polsku, Jugoslávii a Sovětském svazu, kde Němci během svého postupu řadu měst prakticky srovnali se zemí nebo výrazně poškodili jako Minsk, Kyjev nebo Varšavu. Rovněž Spojenci během svého prováděli rozsáhlé nálety nejen na cíle v samotném Německu, kde byla silně zasažena města jako Hamburk, Kolín nad Rýnem, Düsseldorf nebo Drážďany, ale například i ve Francii. Symbolem zkázy se pak stalo hlavní město Německa – Berlín, který dobyla sovětská Rudá armáda. Bez přístřeší se tak ocitlo 20 milionů obyvatel Německa nebo 25 milionů obyvatel Sovětského svazu.
Kromě civilních budov došlo k poškození dopravní infrastruktury jako silnice, železniční tratě a mosty, které za sebou mnohdy vyhazovala do povětří ustupující německá armáda. Na dně moří a oceánů se nacházelo velké množství vraků potopených lodí, znehodnoceno bylo extrémní množství zemědělské půdy, zredukovány byly počty hospodářské zvěře. Skutečně katastrofální následky měla okupace zemí ve východní a jihovýchodní Evropě, zejména v samotném Sovětském svazu.
Dle odhadů vinou války přišlo jen o život celkem zhruba 36 milionů obyvatel evropských zemí, z toho 16 milionů obyvatel Sovětského svazu. Civilní ztráty Evropanů dosáhly 19 milionů, čímž mnohonásobně překonaly první světovou válku. Největší vojenské ztráty utrpěl Sovětský svaz s 8,6 miliony padlých, následovalo Německo se 4 miliony, Itálie se 400 tisíci a Rumunsko se 300 tisíci padlých. Největší poměr mrtvých vzhledem k populaci zaznamenalo Polsko s pětinou mrtvých, Jugoslávie s osminou a Sovětský svaz s jedenáctinou předválečné populace.
Zásadní podíl na obětech druhé světové války měl holokaust – tedy systematické vyvražďování Židů ze strany nacistického Německa a jeho spojenců. Během války přišlo o život zhruba 6 milionů Židů, z nichž polovinu tvořili Židé z Polska.
V některých zemích proto došlo po válce k výraznému nedostatku mužů. V Sovětském svazu bylo po válce o 20 milionů více žen, které musely zastávat i těžkou práci v zemědělství a průmyslu. Skutečný problém však nepoměr představoval zejména v Německu.
Rozšířeným typem pomsty bylo kromě rabování také znásilňování žen vojáky na obsazeném území, především v Německu, ale i Maďarsku, Slovensku nebo Rumunsku. Obětí znásilnění ze strany vojáků Rudé armády, kterým to bylo tiše tolerováno ze strany velitelů, se jen v Berlíně staly v posledních dnech války desítky tisíc žen. V letech 1945-46 se jen v sovětské zóně okupovaného Německa narodilo takto zplozených zhruba 150-200 tisíc dětí. Válka kromě toho přinesla i stovky tisíc dětských sirotků, z nichž jen v Berlíně jich bylo v roce 1945 přes 50 tisíc.
Desítky milionů lidí byly ještě během války přesídleny, vyhnány nebo deportovány buď nacistickým Německem, nebo Sovětským svazem. S blížící se porážkou nacistů se směr pohybu obyvatel vyměnil. Směrem do západ mířily před Rudou armádou mířili nejen obyvatelé německé národnosti, ale i pobaltské národy, Poláci, Ukrajinci, Kozáci, Maďaři, Rumuni, Chorvati a další. Konec války znamenal rovněž akutní nedostatek potravin. Ty se proto prodávaly na černém trhu za vysoké částky. V důsledku hladu, nemocí a špatné lékařské péče i po válce umíralo velké množství lidí.