Růst vojenské moci
Více informací o vývoji v Evropě na přelomu 19. a 20. století naleznete zde.
Německo rychlou industrializací získávalo v Evropě na přelomu 19. a 20. století stále větší vliv na úkor tradičního rivala Francie, ale i Spojeného království. Německo posilovalo svou pozemní armádu i námořnictvo, ovšem navzdory spojenectví s Rakouskem-Uherskem nejen německý generální štáb trpěl hrůzou z války na dvou frontách – na západě proti Francii a na východě proti Rusku. Němci dokonce plánovali preventivní úder na Rusko, než dokončí přezbrojení a jeho vojenská síla ještě vzroste.
První světová válka
Více informací o vývoji na frontách naleznete zde.
Německo po atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu bylo nejvýraznějším zastáncem eskalace krize z lokálního konfliktu do rozsáhlého konfliktu. V srpnu 1914 následně porušilo belgickou neutralitu, čímž se snažilo obejít hlavní francouzské síly nacházející se na francouzsko-německé hranici, bleskový úder však byl před Paříží na řece Marně zastaven a válka se proměnila v zákopovou. Na východě Němci dokázali uštědřit Rusům několik porážek a v letech 1914-15 výrazně postoupit. Zatímco na západní frontě k rozhodujícímu vítězství nepřispěl rozsáhlý útok u Verdunu, probíhající od února 1916, na východě se ruská obrana v důsledku vnitřní slabosti na přelomu let 1917-18 rozpadla. Brestlitevský mír s Ruskem umožnil Němcům soustředit svá vojska na západní frontě, kde se na jaře 1918 znovu pokusili o rozhodující úder, který byl však zastaven. Vyčerpaná německá vojska následně nedokázala čelit ofenzívě Dohody, která vedla k prolomení obrany.
Neutěšená situace v zázemí vedla v Německu v listopadu 1918 ke vzpouře námořníků v Kielu, která přerostla v tzv. listopadovou revoluci. Ta vedla 9. listopadu k abdikaci císaře Viléma II. a vzniku Výmarské republiky. Katastrofální situace na frontě vedla 11. listopadu k uzavření příměří a definitivnímu konci první světové války.
Versaillská smlouva (28. 6. 1919)
Německo po prohrané válce ztratilo Alsasko-Lotrinsko (Francie), Severní Šlesvicko (Dánsko), většinu Poznaňska a Západního Pruska či část Horního Slezska (Polsko), Hlučínsko (Československo), severní část Východního Pruska (Litva) a další menší území. Zároveň přišlo o kontrolu nad městem Gdaňsk (pod mezinárodní správou), Východní Prusko tak zůstalo odděleno od zbytku země.
K zásadnímu omezení na pouhých 100 tisíc vojáků došlo u armády (na konci války měli Němci v armádě přes 4 miliony mužů). Zakázano bylo vlastnictví dělostřelectva či tanků a také branná povinnost. Německo nesmělo mít vlastní vojenské letectvo. Na 15 tisíc příslušníků bylo omezeno námořnictvo, které mělo omezené počty válečných lodí, zakázány byly ponorky.
Německo bylo zároveň označeno za hlavního viníka první světové války a byly mu vyměřeny rozsáhlé válečné reparace ve výši 132 miliard zlatých marek. Celkově mírové podmínky vedly v Německu k pocitu ponížení a frustrace.
Výmarská republika
Více informací o vývoji v Evropě naleznete zde.
Poválečné Německo zasáhla masivní inflace, kterou vláda ponechala svému osudu. Německo za války vsadilo na vítězství a státní dluh vzrostl téměř na třicetinásobek. Zpoždění s platbami válečných reparací, kterými byla země zatížena, vedlo k obsazení průmyslového Porúří Francouzi. To však bylo poslední kapkou k nevídané hyperinflaci – zatímco v roce 1914 stál 1 americký dolar zhruba 4 marky, v roce 1923 to bylo až 44,2 miliardy!
V Německu kvůli strachu z bolševické revoluce, které ještě zesílilo po krítkodobém převzetí moci socialisty v Bavorsku v dubnu 1919, elity tíhly k podpoře radikální pravice. V březnu 1920 se pravicoví extrémisté pokusili svrhnout vládu, puč pod vedením Wolfganga Kappa však byl neúspěšný. V zemi vládlo zejména v souvislosti s reparacemi značné napětí a politické násilí. V roce 1923 armáda a policie tvrdě potlačily komunistické nepokoje. 8. listopadu 1923 se o další puč pokusila v Bavorsku extrémní pravice pod vedením Adolfa Hitlera, který byl potlačen hned následující den. Vůdčí představitelé puče byli pozatýkáni a odsouzeni. Vládě se následně podařilo stabilizovat napjatou hospodářskou situaci a uhájit demokratické zřízení.
V listopadu 1923 na vrcholu krize došlo k zavedení nové měny – rentové marky, která překlenula období, dokud nebyl zaveden zlatý standard a měna přejmenována na říšskou marku. Do Něměcka plynuly rozsáhlé půjčky, které nastartovaly německou ekonomiku.
Vyklizení Porýní
Zátěží pro ekonomický rozkvět však kromě platby reparací představovala i okupovaná průmyslová oblast Porýní. Německý ministr zahraničí Gustav Stresemann věděl, že diplomaticky izolované a vojensky slabé Německo nemůže získat svou převahu zpět. V říjnu 1925 byly podepsány locarnské dohody, které měly garantovat západní (nikoli však východní) hranice Německa a vytvořit demilitarizované pásmo v Porýní. Přijetí usnadnilo cestu Německa do Společnosti národů v září 1926. Němci se oficiálně museli vzdát nároků na Alsasko-Lotrinsko, otázka východních hranic však zůstávala otevřená a země bývalé Dohody se v ní nehodlaly angažovat.
Na německé straně však brzy vyvstalo roztrpčení, že ani přes určité ústupky nedošlo ke konci okupace Porýní dohodovými vojsky. Navíc úprava platby reparací, stanovená v roce 1924 Dawesovým plánem na konci 20. let začala opět výrazně zatěžovat německou ekonomiku. V roce 1929 proto byl vytvořen nový – Youngův plán, který měl splátky snížit, ale prodloužit dobu splácení až od roku 1988. Němečtí nacionalisté dokázali o otázce vyvolat referendum, které však výměnou za odchod spojeneckých vojáků skončilo přijetím plánu. V červnu 1930 se tak zahraniční vojska z Porýní stáhla, o pět let dříve, než stanovila Versaillská smlouva. Tou dobou už však na Německo po krachu na newyorské burze z října 1929 začala silně dopadat světová ekonomická krize.
Německo za vlády Adolfa Hitlera
Těžce poškozená německá ekonomika vedla k radikalizaci společnosti. Koalice vzešlá z voleb 1928 se rozpadla a kancléř Heinrich Brüning rozpustil říšský sněm a rozhodl se vládnout podle prezidentských dekretů. V předčasných volbách v roce 1930 pak výrazně posílili dosud okrajoví nacisté, kteří získali 18,3 % hlasů. Brüning v dané situaci, krátce předtím, než byl propuštěn prezidentem Hindenburgem, nakonec dosáhl zrušení reparací pro Německo. Neschopnost stran na levici se spojit proti nacistům, neustálé střety mezi polovojenskými jednotkami nacistů a komunistů, slábnoucí podpora demokracie a slib radikální změny nakonec vedly k úspěchu nacistické strany NSDAP, která v červenci 1932 při volbách do Říšského sněmu zvítězila s 37,3 % hlasů. Hitler však i kvůli nesouhlasu Hindenburga nedokázal sestavit koalici pod svým vedením a stávající vládě Franze von Papena následně byla vyslovena nedůvěra. V předčasných volbách v listopadu 1932 sice nacisté oslabili na 33,1 %, ale v patové situaci byl říšským kancléřem 30. ledna 1933 jmenován Adolf Hitler.
Ten během zhruba půl roku upevnil svou moc zejména díky teroru vůči odpůrcům, převážně komunistům. Následně 30. června 1934 během tzv. noci dlouhých nožů nechal zavraždit Ernsta Röhma, velitele polovojenských jednotek SA, a další prominentní odpůrce. Když v srpnu 1934 zemřel uctívaný prezident Hindenburg, převzal Hitler i jeho pravomoci.
K masivnímu ekonomickému růstu navzdory chybějícímu plánu nacistů, jak situaci řešit, došlo v Německu. Vláda investovala zejména do infrastrukturních projektů. Nebývalý rozvoj zažil automobilový průmysl. Nedostatek zahraničních devíz k nákupu potřebných surovin vedl k obchodu se zeměmi jihovýchodní Evropy, které na úvěr prodávaly suroviny a následně získávaly hotové výrobky z Německa. Ve druhé polovině 30. let se však do popředí dostával projekt znovuvyzbrojení německé armády.
Specifika německého nacismu
Italský vzor
Německý nacismus v počátcích do značné míry vycházel z italského vzoru, oba režimy byly silně nacionalistické a militaristické, ovšem zároveň měly spoustu odlišností. Nacismus byl radikálnější, dynamičtější a výbojnější. Hitler navíc nemusel při převzetí moci budovat svou pozici v rámci strany, neboť již z minulosti měl unikátní postavení, a na rozdíl od Mussoliniho měl po smrti Hindenburga totální moc. Hlavními cíli nacismu bylo „odstranění Židů“ a získání „životního prostoru“.
Perzekuce Židů
Perzekuce Židů v Německu byla tvrdá. První vlna omezení přišla už v dubnu 1933, následně v září 1935 Norimberskými zákony došlo k vytlačování Židů z veřejného prostoru a následně během tzv. „křišťálové noci“ z 9. na 10. listopadu došlo k rozsáhlým protižidovským pogromům. Velkou roli při vylučování Židů hrála eugenika a instituce SS (v překladu Ochranný oddíl), které mělo dbát na rasovou čistotu a odhlížet na koncentrační tábory.
Ideologická výchova
Skutečně masově byly nacistickou ideologií indoktrinovány děti, jejichž účast v mládežnické organizaci Hitlerovy děti (Hitlerjugend) byla od roku 1936 povinná.
Vznik Osy
Důležitým milníkem ve vývoji byl italský vpád do Etiopie v roce 1935. Diplomatická izolace Itálie ze strany některých demokratických zemí totiž vedla k posílení vztahů s Německem, které při agresi zůstalo neutrální. Itálie, která se ještě nedávno snažila zabránit případnému německému obsazení Rakouska, spěla k budoucí alianci s Německem a umožnila Hitlerovi k dalšímu důležitému kroku – umístění vojenských jednotek do demilitarizovaného Porýní v březnu 1936. Přestože byly do oblasti vyslány jen nevelké síly, propagandistický účinek na německou veřejnost byl obrovský. Francie ani Spojené království nevyvinuly žádné hmatatelné úsilí o zabránění tomuto kroku a neměly k tomu ani podporu domácího veřejného mínění. Podobně neúčinné byly snahy zabránit mezinárodnímu zapojení do španělské občanské války (1936-39), kde Němci nepokrytě zbraněmi zásobovali nacionalisty a poskytovali zejména vzdušnou podporu.
Německo, které se však ocitlo na křižovatce, zda usilovat o tzv. autarkii, tedy hospodářskou soběstačnost, nebo vše vsadit na rychlé zbrojení, však díky Hitlerovi zvolilo v dalším čtyřletém plánu druhou variantu.
Přestože se Německo již v roce 1937 ocitlo v problémech s nedostatkem surovin pro zbrojní průmyslu, Hitlerův nekompromisní postoj vedl nejen k odvolání ministra hospodářství Hjalmara Schachta, ale i například neefektivnímu zpracování železné rudy s nízkým podílem železa jen kvůli rychlému dozbrojení. Průmyslníci z Porúří, kde byl soustředěn těžký průmysl se však s vidinou zisků po územní expanzi podvolili.
Západní demokracie, které nedokázaly s německým tempem zbrojení držet krok, se ve snaze zabránit válce se silným Německem uchýlily k politice appeasmentu, tedy usmiřování. V listopadu 1937 se šéf britské Sněmovny lordů a následně ministr zahraničí lord Halifax sešel s Hitlerem, kde se řešila budoucnost Rakouska, Československa a Gdaňsku. Halifax, který uvěřil Hitlerovi ohledně německých nenásilných záměrů, trochu uklidnil britskou paniku z vývoje.
V únoru 1938 došlo k reorganizaci nacistického vedení, kdy Hitler nahradil na jeho vkus příliš konzervativního ministra zahraničí Konstantina von Neuratha zastáncem agresivní linie Joachimem von Ribbentropem a část armádního velení. 15. března 1938 pak došlo k anexi Rakouska.
Mnichovská dohoda
Následně se Hitlerova pozornost přesunula k Československu. Hitler ve snaze odradit západní spojence od vojenské reakce využil sudetských Němců, aby stupňoval své požadavky na odstoupení Sudet. 15. září 1938 se ze schůzky s Hitlerem vrátil ministerský předseda Neville Chamberlain s nadějí na dohodu. O týden později však Hitler žádal, aby k rozhodnutí o okupaci Sudet došlo do 1. října, jinak je zabere silou. Na 29. září 1938 byla za účasti Německa, Itálie, Spojeného království a Francie do Mnichova svolána konference, na níž zástupci souhlasili se zabráním Sudet ze strany Německa. Zatímco britský premiér se z Mnichova za nadšení britské veřejnosti vracel s dosažením „míru pro naši dobu“, Hitler byl nespokojený, že kvůli ústupkům nedošlo na válku.
Teprve po obsazení zbytku Československa 15. března 1939 (Slovensko o den dříve vytvořilo vlastní loutkový stát závislý na Německu), ze kterého se stal Protektorát Čechy a Morava, Spojené království následované Francií poskytlo bezpečnostní záruky Polsku, které mělo být další na řadě. Na rozdíl od Českolovenska v roce 1938 ve prospěch obrany Polska se hovořilo i veřejné mínění u Spojenců. Němci měli záminku v podobě vytvoření koridoru do Východního Pruska, tedy předání kontroly nad městem Gdaňsk, což Poláci opakovaně odmítli.
K šokující zápletce došlo 23. srpna 1939, kdy Německo a SSSR, dva vzájemně se nenávidějící se režimy, rukou svých ministrů zahraničí podepsali pakt o neútočení a v tajném dodatku si rozdělili sféru vlivu ve východní Evropě. 1. září Německo zaútočilo na Polsko, a protože Němci neodpověděli na zaslané ultimátum, Spojené království následované Francií 3. září vyhlásily válku Německu.
Druhá světová válka
Více informací o vývoji na frontách naleznete zde.
Rozdělená země
Více informací o vývoji v Evropě naleznete zde.
Okupace Spojenci a masivní imigrace do země
Celkem bylo po válce ze zemí střední a východní Evropy vysídleno minimálně 12 milionů Němců, z nichž zhruba 7 milionů se kvůli posunu hranic ocitlo mimo území Německa v hranicích před rokem 1938. Mnozí kvůli násilnému odsunu zemřeli (jen v Československu okolo 25 tisíc). Péči o repatriované v Německu, například i bývalé válečné zajatce, přebraly spojenecké okupační úřady a americká armáda. Do Německa však dobrovolně proudili i mnozí kolaboranti z jiných zemí (např. Chorvati, pobaltské národy nebo Ukrajinci), u kterých v prvních letech probíhala dokonce i násilná repatriace.
Potrestání válečných viníků a denacifikace
S Němci spojenecké úřady po válce zacházely jako s hlavním viníkem. Části vrcholných představitelů nacistického režimu se sice podařilo z Německa uprchnout do jižní Ameriky, ovšem řadu vrcholných představitelů se Spojencům podařilo zajmout. Na nátlak Američanů s nacisty probíhalo regulérní soudní řízení v rámci tzv. Norimberského procesu. K trestu smrti oběšením nakonec bylo odsouzeno 12 obžalovaných, další dostali mnohaleté tresty. Nacistická strana, SS a gestapo byly prohlášeny za zločinecké organizace. Následovaly však další procesy vedené Američany, které vyústily k dalším 24 rozsudkům smrti. Mnoho významných nacistů například z vedení koncentračních táborů však trestu navzdory soudu uniklo.
Po počáteční snaze Spojenců o důslednou denacifikaci byl proces na počátku roku 1946 přenechán samotným Němcům a prověrky se staly spíše fraškou. U nedostatkových odborníků byla mnohdy minulost tolerována a většina propuštěných zaměstnanců se i tak rychle vrátila do práce ve školství, soudnictví nebo státní správě. Většina odsouzených byla v následujících letech omilostněna. I za těchto podmínek byly kroky Spojenců sledovány u Němců s odporem a soudy viděli jako pomstu. Jejich „převýchova“ tak vedla k omezeným výsledkům.
Mnohem radikálněji si ve své okupační zóně počínali Sověti, kteří odvlekli mnoho lidí do gulagů, ale i oni v některých případech jako u lékařů nebo vědců kvůli nemožnosti jednoduché náhrady tolerovali nacistickou minulost. Kvůli nedostatkové podpoře komunistické myšlenky však komunisté do svých řad přijali ve velkém množství nacisty, kteří se nabídkou loajality politickému režimu výměnou za neotevírání jejich problematické minulosti cítili zavázáni.
Když Konrád Adenauer, první poválečný kancléř Spolkové republiky Německo, v září 1949 v projevu k parlamentu prohlásil, že se vláda nebude k minulosti vracet, pokud to nebude nutné, byla to tečka za problematickou denacifikací.
Vznik dvou německých států
Již krátce po druhé světové válce se začaly prohlubovat rozdíly mezi zónami okupovanými západními zeměmi a sovětskou zónou. Měnová reforma v západních zónách v červnu 1948 postupně přinesla tzv. německý hospodářský zázrak, kdy se těžce zasažená německá ekonomika začala vzpamatovávat a vrátila se mezi ekonomicky nejsilnější země na světě.
Reforma, která se rozšířila i do Západního Berlína, však byla jedním z důvodů, proč Sověti 23. června 1948 přistoupili k pozemní blokádě Západního Berlína, který měl přinést stažení Západu z německého hlavního města. Město však bylo zásobováno letecky tzv. leteckým mostem a Sověti nakonec 12. května 1949 blokádu ukončili. Krátce nato byly 23. května 1949 tři západní okupační zóny Německa včetně exlávy v Berlíně spojeny do nově vzniklé Spolkové republiky Německo (SRN). V sovětské zóně pak byla v reakci 7. října 1949 vyhlášena Německá demokratická republika (NDR).
Ve Spojenci okupovaných německých zónách rychle získala popularitu nově vzniklá křesťansko-demokratická strana CDU v čele s Konrádem Adenaurem, který se po prvních svobodných volbách v roce 1949 stal německým kancléřem, kterým vydržel až od roku 1963.
Ve východní části Německa sice narůstal vliv komunistů, ovšem sociální demokraté se spojení s komunisty do jednotné strany převážně bránili. K nucenému sjednocení do nové Jednotné socialistické strany Německa (SED), ovládané komunisty, však v dubnu 1946 došlo. Ta se brzy stala nástrojem stalinské diktatury po vzoru SSSR.
Německo jako centrum studené války
Německo se v nastávající studené válce mezi Západem (soustředěném kolem USA) a Východem (reprezovantaným zejména Sovětským svazem) stalo klíčovou zemí. Spolková republika Německo se stala v roce 1955 členem Severoatlantické aliance (NATO) a v roce 1957 členem Evropského hospodářského společenství, předchůdci Evropské unie. V roce 1963 došlo k historickému usmíření mezi Francií a Německem.
V NDR kvůli nespokojeností s vládou komunistické SED pod vedením Waltera Ulbrichta proběhlo v roce 1953 povstání, které bylo tvrdě potlačeno. 13. srpna 1961 v reakci na pokračující emigraci do SRN byla v Berlíně postavena Berlínská zeď.
Ostpolitik a pomalé sbližování
Po vítězství sociální demokracie (SPD) se stal v roce 1969 kancléřem SRN Willy Brandt, který začal razit tzv. Ostpolitik, tedy politiku normalizace vztahů mezi SRN a komunistickými zeměmi střední a východní Evropy, zejména NDR. V prosinci 1970 Brandt během návštěvy Varšavy symbolicky poklekl před pomníkem hrdinů ghetta, čímž žádal o odpuštění utrpení způsobené nacistickým Německem polským Židům.
V NDR v roce 1971 Ulbrichta ve vedení strany a země nahradil Erich Honecker. Od poloviny 80. let se však prohlubovaly ekonomické a společenské problémy, které v létě 1989 vedly k masové emigraci do SRN přes Maďarsko a západoněmecké ambasády v Praze a Varšavě. 7. října v NDR probíhaly oslavy 40. výročí vzniku, při nichž oslavný projev přednesl Erich Honecker, v němž se držel tvrdé linie. Proti probíhajícím demonstracím pak nařídil střelbu, ovšem nebyl uposlechnut. Pod tlakem událostí v říjnu 1989 Honecker odstoupil.
Na počátku listopadu pak pak demonstrace dosáhly statisícového rozsahu a režim se začal hroutit.. 9. listopadu bylo občanům NDR povoleno vstoupit do Západního Berlína. Pod náporem Východoberlíňanů pak ve večerních hodinách byla Berlínská zeď na některých místech probourána. Do čela vlády byl zvolen Hans Modrow, který zemi dovedl k demokratickým volbám v květnu 1990, v nichž zvítězila východoněmecká křesťansko-demokratická strana. Po prvotním šoku z vývoje v listopadu 1989 začal kancléř NSR Helmut Kohl činit kroky ke sjednocení země.
