První světová válka
Polsko do 20. století vstupovalo rozdělené mezi ostatní velmoci – Německo, Rakousko-Uhersko a Rusko. Mobilizováno bylo celkem 3,5 milionu Poláků do rakouské, ruské i německé armády.
Během první světové války bylo výrazně ovlivněno průběhem bojů na východní frontě – část území například v Haliči během války změnilo několikrát svého majitele, což mělo dramatický dopad zejména na civilní obyvatelstvo. Ustupující ruská armáda za sebou navíc mnohde zanechávala spálenou zemi. V srpnu 1915 Němci dobyli Varšavu a pokračovali dále na východ na Vilno (Vilnius). Německá okupační moc pak využívala zemi k exploataci. Objevily se zejména díky autonomii v Haliči snahy části Poláků o připojení k Rakousku.
V listopadu 1916 vznikl bylo vyhlášeno na území dobytém od Rusů s převahou polského obyvatelstva Polské království, které bylo satelitním státem Centrálních mocností. Zejména Němci v tomto kroku spatřovali posílení Centrálních mocností na východě včetně podpory polských vojáků. Podstatná část polské armády v čele s generálem Pilsudským se však ze zklamání z nedosažení nezávislosti a nutnosti podřízení Němcům odmítla složit přísahu a bojovat na straně Centrálních mocností. V očích polské veřejnosti se pak Centrální mocnosti zdiskreditovaly uzavřením míru s Ruskem a jednáním s ukrajinskými nacionalisty. Naopak nadšení vyvolalo prohlášení amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z ledna 1917, že po válce bude vytvořeno sjednocené a nezávislé Polsko s přístupem k moři.
V srpnu 1917 vznikl v emigraci Polský národní výbor, který byl uznán oficiální polskou reprezentací. Němci v reakci na to zrušili Prozatimní státní radu (založenou v prosinci 1916), která neměla mezi obyvatelstvem autoritu, a vláda byla předána Regentské radě.
Boje o státní suverenitu
11. listopadu 1918 vzniklo po porážce Centrálních mocností ve válce a ukončení činnosti Regentské rady nezávislé Polsko. Díky porážce Němců i Rusů se pod vedením Józefa Pilsudského objevila šance na vznik regionální mocnosti, která by lépe vyvažovala mocenskou rovnováhu v Evropě. Kvůli dlouhým hranicím a významným národnostním menšinám (až 30 % obyvatel) však byla země zranitelná. Zároveň se díky dlouhé odloučenosti jednotlivé regiony vzájemně významně lišily – například na západě ve Velkopolsku byly zemědělské výnosy z hektaru půdy čtyřnásobné oproti východním regionům.
Západ akceptoval na západě zachování hranic z roku 1914, to ovšem vyvolávalo odpor německé menšiny. Mezi Poláky a Němci pak propukly ozbrojené střety, trvající až do února 1919. Zatímco na západě následně došlo díky Versaillské mírové smlouvě k jednoznačnému vymezení hranic, na východě se Poláci, kteří se snažili dosáhnout hranic před prvním dělením Polska v roce 1772, museli spolehnout sami na sebe.
V letech 1919-21 po začátku stahování německých vojsk proběhla válka s ruskými bolševiky, kteří byli zaneprázdněni vlastní občanskou válkou v Rusku – v první fázi se Polákům podařilo postupovat směrem na východ. 8. prosince 1919 Spojenci stanovili provizorní východní hranici – tzv. Curzonovu linii, kterou se ale ani jedna strana nehodlala řídit. Na jaře 1920, přestože Rudá armáda výrazně posílila své síly na frontě, Poláci zahájili ofenzivu a kromě řady jiných měst v Bělorusku a na Ukrajině obsadili 7. května také Kyjev.
Na konci května zahájili Rusové protiútok, rychle postoupili směrem na západ, ale v následné bitvě u Varšavy (13.-25. srpna 1920) je překvapil drtivý protiútok Poláků (tzv. Zázrak na Visle), který opět změnil situaci na frontě. Rudá armáda v chaosu ustoupila o stovky kilometrů na východ, ale po následné porážce v bitvě na řece Němen (20.-25. září 1920) se obrana úplně rozpadla. Další polský postup však zabrzdil nátlak Spojenců, po němž bylo dohodnuto příměří a následně v březnu 1921 podepsán Rižský mír, který vyvolal velké kontroverze. Polsko sice téměř dosáhlo svých územních požadavků, ale ztratilo část kontrolovaných území, velkou nevoli výsledky znamenaly pro Bělorusy a zejména Ukrajince.
Neúspěchem skončila polská snaha o obnovení spojení s Litvou. Pilsudski však úskokem dokázal připojit alespoň střední Litvu s městem Vilno. Poláci navíc i nadále řešili územní spory s Německem o Horní Slezsko a s Československem o Těšínsko. V březnu 1921 byla zavedena nová ústava, ale až v listopadu 1922 proběhly první volby do Sejmu (polského parlamentu), ve kterých zvítězila pravice. V prosinci 1922 pak Pilsudski předal moc nově zvolenému prezidentovi Gabrielu Narutowiczi, který však čelil odporu části společnosti kvůli židovskému původu a po několika dnech v úřadě zastřelen. Země se propadla do období nestabilních vlád.
Ekonomika, zasažena válečnými výdaji, trpěla vysokou inflací, se díky reformám ministra financí a následně premiéra Wladyslawa Grabského v průběhu roku 1924 stabilizovala a byla zavedena nová měna – zlotý. Zotavující se ekonomika však následně dostala další šok, když začala celní válka s Německem. O tři roky později začala světová ekonomická krize, které se přenesla i do Polska a dopadla silně zejména na východní regiony. Dramaticky poklesla průmyslová produkce a nezaměstnanost přesáhla 20 % obyvatel v produktivním věku.
Polská diplomacie stabilizovala vztahy s ostatními zeměmi (s výjimkou Československa) a podepsala obranné smlouvy s Francií a Rumunskem. V roce 1922 však došlo ke sblížení německé Výmarské republiky se Sovětským svazem, které pro Poláky znamenalo ohrožení. V roce 1925 pak Poláci nelibě nesli uzavření Locarnských dohod, které sice potvrdily západní hranice Německa, ale ponechaly otevřenou možnost revize východních hranic.
Převrat a diktatura
V květnu 1926, na pokraji občanské války, provedly příznivci Pilsudského státní převrat a Pilsudski, který se nechtěl stát premiérem, získal post ministra vojenství, který držel 9 let, v jejichž průběhu se přece jen na dva roky stal také premiérem. Prezidentem se na dalších 13 let stal Ignacy Moscicki. Pilsudski během tzv. sanace prováděl čistky v armádě a zbavoval se svých politických odpůrců.
V zahraniční politice byly normalizovány vztahy se Sovětským svazem, se kterým byl v roce 1932 podepsán pakt o neútočení a v roce 1934 prodloužen až do roku 1945. Posíleny byly vztahy s Anglií, naopak tradiční vazby na Francii byly oslabeny. Napětí se prohlubovalo ve vztahu s Německem, které ještě podtrhl nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933. Přesto Hitler z propagandistických důvodů v roce 1934 s Polskem podepsal desetiletou smlouvu o neútočení.
V dubnu 1935 byla vydána nová polská ústava, která poskytovala prakticky neomezené kompetence prezidentovi. Krátce nato však 12. května Józef Pilsudski zemřel. Jeho nástupci již neměli takovou autoritu.
Druhá světová válka
Polský autoritativní režim se ve zhoršující se bezpečnostní situaci neúspěšně snažil vytvořit obranný pakt Mezimoří. V říjnu 1938 pak využil slabosti Československa a po podepsání Mnichovské smlouvy polská armáda obsadila českou část Těšínska (Zaolší). Když pak Němci v března 1939 rozbili zbytek Československa, polská vláda s nadějí přijala britskou garanci nezávislosti. 23. srpna pak Německo podepsalo se Sovětským svazem smlouvu o neútočení s tajným dodatkem o rozdělení sfér vlivu. Tím byla určena polská budoucnost. Polsko téhož dne vyhlásilo bojovou pohotovost.
Dne 1. září 1939 došlo k německému útoku na Polsko, oficiálně zdůvodněnému Němci zinscenovaným přepadením německé vysílačky v Gliwicích, čímž oficiálně začala druhá světová válka. Němci zaútočili z několika směrů s celkem 51 divizemi, 2 600 tanky a 2 800 vojenskými letadly. Polská obrana byla rychle prolomena, a přestože do války 3. září vstoupilo i Spojené království a Francie, vojenská podpora ze strany Spojenců byla mizivá.
Poláci se snažili udržet obranné linie na řekách Visla, Narew a San, ovšem Němce se nepodařilo zastavit. Obranné boje pak výrazně zkomplikoval 17. září sovětský vpád do východního Polska. Sověti tvrdili, že vzhledem ke zhroucení státu berou pod svou ochranu ukrajinské a běloruské obyvatelstvo. Následujícího dne zemi opustila polská vláda, která však byla internována v Rumunsku. Varšava padla 26. září, poloostrov Hel 2. října a poslední odpor byl zlomen 5. října 1939.
Území bylo následně mezi Německo, které zabralo území o rozloze 178 tisíc km2 (z toho 92 tisíc bylo připojeno přímo k Třetí říši, ve zbytku byl vytvořen tzv. Generální gouverment) a SSSR, který obsazená území o rozloze 192 tisíc km2 připojil k Běloruské a Ukrajinské sovětské socialistické republice. I přes tvrdou perzekuci Poláci vytvořili silné odbojové hnutí, v roce 1942 přejmenované na Zemskou armádu, které měla okolo 200 tisíc členů a působilo svou činností Němcům velké komplikace.
Internace polských představitelů ohrozila kontinuitu Polské republiky, proto její reprezentaci přejali velvyslanci v Londýně, Paříži a Římě. Premiérem se následně stal opoziční Wladyslaw Sikorski, prezidentem Wladyslaw Rackiewicz. Nově začaly být formovány polské jednotky ve Francii, ty byly po kapitulaci země evakuovány na Britské ostrovy, kde hrály významnou roli zejména v letecké bitvě o Británii. Po zahájení německé agrese proti Sovětskému svazu v červnu 1941 začali Poláci jednat o vytvoření vojenských jednotek na území SSSR (zejména z uvězněných vojáků a důstojníků) a poválečném uspořádání, které vyvolali spory v exilové vládě.
Ochlazující vztahy mezi Polskem a SSSR dostaly další vážnou trhlinu poté, co Němci v roce 1943 zveřejnili informaci o nalezení masových hrobů polských důstojníků v Katyni, čímž se vysvětlovalo jejich zmizení po sovětském zatčení. Stalin to sváděl na spiknutí Poláků s Němci a přerušil s Polskem diplomatické styky a jejich obnovu podmiňoval odvolání nepřátelských ministrů z vlády a uznání Curzonovy linie jako východní hranice Polska. Bránit v otevírání otázky vyšetřování masakru v Katyni pak Polákům zabraňoval i britský premiér Winston Churchill. Vztahy mezi Polskem a SSSR pak ještě zhoršila nevyšetřená smrt premiéra Sikorského během jeho letu z inspekční cesty na Blízkém východě.
Mezitím se polské jednotky účastnily bojů v Itálii (zejména o silně opevněný klášter Monte Cassino) a následně i bojů na západní frontě po vylodění v Normandii. Porážka Němců u Stalingradu však proměnila i situaci v Polsku, ke začalo docházet i ke střetům mezi některými odbojovými organizacemi a levicovými partyzány z Lidové fronty. Ozbrojený odpor Poláků vyvolala likvidace Varšavského ghetta v dubnu 1943 a porážkou, rozsáhlými ztrátami na civilním obyvatelstvu a zničením hlavního města skončilo Varšavské povstání (srpen – říjen 1944) proti německé nadvládě. Jeho hlavním cílem bylo předejít sovětskou Rudou armádu v osvobození hlavního města a vzhledem k jejímu postupu z východu byl datum povstání určen na 1. srpna 1944. Sověti, kteří narazili u Varšavy na silnější odpor Němců, ale především nehodlali zapojit do pomoci povstalcům a do města vstoupili až v lednu 1945.
V prosinci 1944 vznikla s podporou SSSR konkurenční polská prozatimní vláda, která byla kromě Československa a Jugoslávie později v létě 1945 uznána i Francií, USA, Spojeným království a Čínou což prakticky zničilo pozici exilové vlády v Londýně. Problematicky však Spojenci viděli polský odpor posunu hranic na východě na Curzonovu linii, což byl i výsledek jednání Spojenců na Jaltě v únoru 1945.
Polsko bylo německou a sovětskou okupací výrazně poškozeno. Již od počátku probíhaly čistky nepohodlných osob. Holoukaust a tvrdá represe okupačních orgánů (včetně Katyňského masakru) nakonec vedly ke smrti zhruba 3 milionů polských Židů a téměř 3 milionů etnických Poláků. Z toho zhruba 50 tisíc bylo zavražděno Sověty a dalších 50 tisíc ukrajinskými a litevskými nacionalisty. Polsko se tak stalo jednou z nejpostiženějších zemí druhé světové války. Devastace hlavního města Varšavy byla tak zásadní, že se jevily pochybnosti o možnosti její obnovy.
Došlo k úpravě hranic, kdy Polsko definitivně přišlo o území za Curzonovou linií ve prospěch SSSR a naopak získal hospodářsky vyspělejší oblasti na západě, ohraničené tokem řek Odra a Nisa a na severu podstatnou část Východní Pruska. Pohraničí po vysídlení Němců často osídlovali Poláci z východu, kteří byli nuceni opustit své domovy zejména na Ukrajině.
Polská lidová republika
V lednu 1947 se konaly volby, ve kterých získal 80 % blok (zejména levicových) stran a odborových svazů (nejvýznamnější podporu měla Polská socialistická strana) a která legitimizovala vládu. Opoziční Polská lidová strana, poukazující na zfalšování voleb, získala pouze 10 %. V prosinci 1948 došlo k založení Polské sjednocené dělnické strany, která měla hrát rozhodující úlohu ve společnosti. Na podzim 1950 byla provedena nepopulární měnová reforma, která vedla k pohlcení velké části úspor obyvatel. Na počátku 50. let také vrcholil stalinistický teror, který se nevyhýbal ani nejvyšším představitelům režimu s výjimkou Boleslawa Bieruta. V červenci 1952 byla schválena nová ústava a země se přejmenovala na Polskou lidovou republiku.
Stalinova smrt a útěk prominentního člena ministerstva veřejné bezpečnosti Józefa Fleichfarba, který z exilu začal informovat o represivních praktikách režimu, od roku 1953 vedly k mírné oblevě a odchodu Bieruta z funkce premiéra či rozsáhlé amnestii v roce 1956.
Země se sice industrializovala, ovšem šestiletý plán musel být přehodnocen. Nedostatek potravin vedl k obvinění západu z diverze a neúroda brambor přisuzována mandelince bramborové.
V roce 1956 propukly nepokoje v Poznani, během kterých při násilném potlačení zemřelo mezi 57 a 78 demonstranty. Tyto události vedly k určité liberalizaci politických poměrů a návratu Wladyslawa Gomulky do čela země. Země se na rozdíl od Maďarska vyhnula hrozící sovětské intervenci, ovšem za cenu zklamání mnoha voličů. Přesto byla zastavena násilná kolektivizace v zemědělství a rozpuštění nefunkčních zemědělských družstev. Rozsáhlé investice do těžkého průmyslu pak vedla k devastaci životního prostředí.
V 60. letech Polsko s nedůvěrou hledělo na sblížení SSSR s Spolkovou republikou Německo, která neuznala definitivní posun polských hranic na západ. Od ledna 1968 probíhaly po celém Polsku protesty požadující liberalizaci země, jejichž výsledkem bylo uvěznění nejvýraznějších postav demonstrací. Nevoli obyvatelstva pak vyvolala účast země na invazi vojsk Varšavské smlouvy do sousedního Československa, kde bylo potlačeno úsilí o uvolnění poměrů známé jako Pražské jaro.
Na počátku prosince 1970 došlo k historické návštěvě kancléře SRN Willy Brandta v Polsku. Nejsilnějším momentem se stalo jeho pokleknutí před pomníkem Hrdinů varšavského ghetta, kterým symbolicky požádal o odpuštění za německé válečné zločiny během druhé světové války. Jen o pár dnů později však došlo v Polsku ke zvýšení cen základních potravin, které vyvolalo zejména na severu země masové nepokoje. 17. prosince zahájila armáda střelbu do dělníků ve Gdyni, která znamenala 17 mrtvých a 580 zraněných. V reakci na zhoršující se situaci ještě před koncem roku rezignoval Gomulka, kterého nahradil Edward Gierek, i premiér Cyrankiewicz.
V roce 1976 se stát pokusil o další výrazné navýšení cen, ale vzhledem k velkému odporu nakonec došlo k jeho odvolání. To však přispělo k hospodářským potížím. Vzpruhou pro disent bylo v roce 1978 zvolení krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly římským papežem (jako Jan Pavel II.)
Solidarita
Nespokojenost se zvyšováním cen v průmyslových areálech vedlo v Lublinu a okolí v květnu a červnu 1980 k další sérií demonstrací a stávek, odkud se nespokojenost šířila do dalších měst. Vláda se situaci snažila řešit ústupky konkrétním vzbouřeným závodům, ale po 14. srpnu, kdy došlo k propuštění jeřábnice Anny Walentowiczové z Loděnice V. I. Lenina v Gdaňsku, se situace vyhrotila. Ve městě byla zahájena okupační stávka a založen Mezipodnikový stávkový výbor v čele s Lechem Walesou. Na konci srpna po náročných jednáních a ústupcích dosáhla vláda s výborem prakticky nesplnitelné dohody. 17. září 1980 vznikl z Mezipodnikového stávkového výboru Nezávislý samosprávný odborový svaz „Solidarita“, který měl sjednotit opozici. Rostoucí sílu Solidarity se vzrůstající obavou sledovala zejména Komunistická strana Sovětského svazu – vojska Varšavské smlouvy se začala připravovat na případný vpád do země, ale polské vedení slibovalo, že situaci zvládne.
V únoru 1981 byl zvolen premiérem generál Wojciech Jaruzelski, ale nepokoje po celé zemi pokračovaly a Solidarita stupňovala své požadavky. Zatímco opozice předpokládala, že vláda jejímu tlaku nedokáže čelit, vedení země se snažilo zabránit stále reálnější invazi armád Varšavské smlouvy. 13. prosince pak Jaruzelski vyhlásil válečný stav a mnoho zástupců Solidarity zatčeno. Stávky byly potlačeny a omezeny osobní svobody. Jaruzelski však navzdory tlaku radikálního křídla a SSSR nechtěl situaci eskalovat. Válečný stav byl pozastaven ke konci roku 1982 a ukončen v červenci 1983. Uklidnění situace pomohl v SSSR nástup Michaila Gorbačova na post generálního tajemníka ÚV KSSS a jeho dobré vztahy s Jaruzelským.
V druhé polovině 80. let však opět rostla nespokojenost a oslabený režim nedokázal potlačit další probíhající stávky silou, proto v průběhu roku 1988 začal jednat s opoziční Solidaritou. Jednání tzv. u kulatého stolu, probíhající za účasti předních polských osobností, probíhala od února do dubna 1989. Zatímco Solidarita do jednání vstupovala zejména s požadavkem na svou legalizaci, vládnoucí strana si skrze částečně svobodné volby (zejména do nově vzniklého Senátu) chtěla zachovat svou legitimitu. Ve volbách v červnu 1989 však vládní strany zaznamenaly drtivou porážku, naopak Solidarita jednoznačné vítězství, byť se organizace potýkala i s vnitřní opozicí ve svých řadách, kdy radikálové volby bojkotovali. Do čela vlády se postavil první nekomunistický premiér Tadeusz Mazowiecki, čímž oficiálně začalo období tzv. třetí republiky, prezidentem s poměrně širokými kompetencemi byl v duchu kompromisu zvolen Jaruzelski. Demokratizační proces tak začal dříve než v dalších zemích, ovšem politická konstelace si vyžádala více ústupků vůči dosavadní komunistické moci než v například v Československu a Maďarsku, kde revoluce proběhla později.
Vláda si kromě ekonomických reforem na sjednocujícím se Německu vymohla definitivní uznání své západní hranice. Solidarita se však začala rozpadat na nově vzniklé pravicové strany a v prosinci 1990 po rezignaci Jaruzelského postavila do prezidentských voleb dva kandidáty, z nichž byl zvolen Lech Walesa. Ten se pokoušel zavést poloprezidentský režim a brzy začal vyvolávat polarizaci ve společnosti. První skutečně svobodné volby v říjnu 1991 skončily patem a Mazowieckého Demokratická unie ani postkomunistická levice nedokázaly vytvořit vládu, kterou tak musel zajistit úřednický kabinet.