Proměna Evropy v 19. století
Podrobnější informace o proměnách v různých oblastech a politických směrech najdete zde.
Proměna techniky, hospodářství, kultury a společnosti v 19. století neměla obdoby. Vzhledem k obrovskému rozvoji se evropské země v čele s Velkou Británií, později i Německem, v menší míře Francií či Itálií, staly globálními mocnostmi, které dokázaly získat nadvládu prakticky nad celým světem. Rozdíly v úrovni států v Evropě a na jiných světadílech se rychle prohluboval.
V roce 1830 se mezi Liverpoolem a Manchesterem objevil první osobní vlak na světě, na konci 19. století se po vynálezu spalovacího motoru (1889) objevily první osobní automobily, které plně využily objevy asfaltu (1815). Maximální rychlost dopravních prostředků rychle stoupala a nabídla obyvatelstvu dosud těžko představitelné možnosti mobility. Nejhustší železniční síť vybudovala Belgie. Na přelomu 19. a 20. století došlo k zásadnímu posunu v letectví, kdy horkovzdušné balony byly nahrazeny vzducholoděmi a následně letadly.
Modernizace se objevila nejprve v Anglii a jižním Walesu, odkud se rozšířila na pevninu, zejména do oblastí uhelných pánví do Belgie, Porúří či Slezska. Poté do přístavů, hlavních měst a poté do celých zemí. I v rozvinutých zemích však místy přetrvávaly velké rozdíly, například zatímco Anglie prosperovala, mnohem méně se tento vývoj dotkl Skotska nebo Severního Irska. Ve Francii se rychle modernizovala východní část země, západ v čele s Bretaní zůstával poměrně chudý. Podobné rozdíly panovaly i v Rakousku například mezi oblastí Vídně nebo Čech a Haličí na druhé straně. Průmysl se mnohem více soustředil na severu a západě Evropy než na jihu a východě, který zůstával spíše zemědělský. Rozporuplná byla role pozdějšího Německa.
Ve většině zemí nastal dramatický populační růst. Ze zhruba 150 milionů v roce 1800 stoupla populace na kontinentu do roku 1914 na více než 400 milionů obyvatel. Zároveň došlo k rozsáhlým pohybům obyvatelstva. Industrializace způsobovala migrace nejprve lokální a sezonní z venkova do továren, poté regionální do měst a zhruba od poloviny 19. století mezinárodní do průmyslových měst v Evropě a USA. Tato neregulovaná migrace však způsobovala přelidnění, tuláctví, nedostatek bytů, bezdomovectví, epidemie, nezaměstnanost a zvýšenou chudobu a také kriminalitu. V souvislosti s tím zasáhlo Evropu několik vln epidemií.
Romantismus
Romantismus se stal hlavním duchovním trendem první poloviny 19. století po celé Evropě. Byl reakcí na osvícenství a svůj ohlas ve 20. a 30. letech získal v reakci na prožité hrůzy revolučních válek. Projevil se ve všech uměleckých oblastech, nejvíce pak poezii, malířství a hudbu. Silný vliv získal v Německu, Velké Británii, dominantní v reakci na národní tragédie se stal v Polsku či Maďarsku. Romantismus později začal oslabovat klasicismus.
Romantismus odporoval osvícenství – zaměřoval se na iracionalitu, lidské vášně, paranormální jevy, pověry, bolest, šílenství a smrt. Zatímco osvícenci zdůrazňovali větší kontrolu člověka nad přírodou, romantikové nacházeli nezkrocenou moc divoké přírody jako bouře, vodopády, hory, … Romantismus vycházel z náboženství, byť nikoliv konvenčního křesťanství.
Vědecký pokrok
Ve filozofii dosáhl největšího vlivu Georg Wilhelm Friedrich Hegel, známý svou dialektikou a dílem Fenomenologie ducha. Vědeckému myšlení dominoval Auguste Comte jako zakladatel poztitivismu, směru, který vycházel pouze z ověřitelných faktů.
19. století přineslo celou řadu důležitých objevů. Velký vliv měl Charles Darwin se svým dílem O vzniku druhů přírodním výběrem, které bylo základem evoluční teorie. Jeho představa, že přežít dokáží pouze ti nejsilnější jedinci, zakotvila i v sociálních vědách jako sociální darwinismus. Dmitrij Ivanovič Mendělejev vytvořil klasifikaci chemických prvků.
Náboženství
Větší vliv, do jisté míry vinou revoluční nestability a krutostí předcházejícího období, opět začalo získávat náboženství. Vděčilo tomu i mnohem vyšší míře tolerance, někde docházelo ke zrovnoprávnění i židovství. Naopak v Rusku byli vyznavači jiné než pravoslavné víry nadále perzekvováni s výjimkou protestantů na původně švédském Baltu, kavkazských křesťanů a středoasijkých muslimů.
Katolické země jako Španělsko, Itálie, Rakousko, Polsko nebo jižní Německo obecně byly méně zasaženy industrializací a modernizací. Ultrakonzervativní byly po konci napoleonských válek vyšší vrsty katolické hiearchie i Papežský stát, který ve své původní podobě pomalu zanikal.
Ruská pravoslavná církev s ústupem Osmanské říše zvyšovala svůj vliv na Balkáně. V protestantských zemích se začala objevovat ekumenická hnutí, cílící na sblížení všech křesťanů.
Politický vývoj v 19. století a na počátku 20. století
Evropa po Vídeňském kongresu
Ačkoliv po Vídeňském kongresu z roku 1815 byl ze strany evropských mocností tvrdě potírán jakýkoliv náznak revoluce, ani konzervativci ve většině zemí neplánovali zrušení všech pozůstatků napoleonských válek, neboť jim vyhovovaly reformy na zvýšení efektivity státu. V listopadu 1820 se země Svaté aliance (Rusko, Rakousko a Prusko) dohodly na protirevolučních zásazích v zahraničí.
Zvláště aktivní v potírání potenciálních revolucí byli Rakušané s ministrem zahraničí a od roku 1821 i kancléřem Metternichem. Ti uplatňovali represe nejen v rámci své mnohonárodnostní říše, ale navzdory finančním potížím intervenovali i v zahraničí jako v roce 1821 v Neapoli. K tomu však rakouská říše v čele s císařem Františkem potřebovala finanční a vojenskou podporu Uher, kde se proti tomu začala stavět místní šlechta, a postupně rostly vzájemné spory. V roce 1825 byl svolán uherský sněm, po němž začaly sílit maďarské nacionalistické tendence.
Francie se složitě vyrovnávala s odkazem revoluce a v zemi zavládl v roce 1815 teror směřující proti zástupcům republikánské minulosti. Panovník Ludvík XVIII. sice v dubnu 1816 rozpustil parlament, v němž následně oslabili ultrakonzervativci. Po jeho smrti v roce 1824 se pronásledování protivníků obnovilo. e Francii ve volbách v letech 1828-29 získali v parlamentu většinu liberálové, ovšem král Karel X. do čela prosadil ultrakonzervativního kandidáta a poté se nepříznivou situaci pokusil vyřešit rozpuštěním parlamantu a novými volbami, které pro liberály dopadly ještě lépe. Král opět rozpustil parlament, zavedl přísnou cenzuru a pro nadcházející volby výrazně omezil počet voličů. V červenci 1830 se proti tomu vzbouřili tiskárenští dělníci a demonstrace se nakonec proměnily v povstání proti režimu. Karel X. pod tlakem útoku odstoupil a uprchl.
Ve Velké Británii sílil irský odpor a boje za práva katolíků, ale i rozkol mezi bohatými a stále politicky aktivnějšími dělníky, které přerostly i v několik případů násilí.
V německých zemích se opozice formovala z nacionalistických organizací jako Burschenschaften, které jednaly ve prospěch sjednocení Německa, jejich přivrženci však byli pronásledováni.
Centrem vzmáhajícího liberalismu bylo Španělsku, které se od roku 1812 řídilo liberální ústavou, která byla vzorem i pro další země. Reakční panovník Ferdinand VII., který byl na trůn znovu dosazen v roce 1813, usiloval o návrat starých pořádků. V roce 1820 postupně vypukly vzpoury po celém Španělsku a král byl nucen ustoupit a ústavu obnovit. Země však byla oslabena boji amerických kolonií za nezávislost a v dubnu 1823, kdy do Španělska vtrhla francouzská armáda, liberálové byli poraženi.
Španělským vzorem se inspirovalo i Portugalsko a italské země, ale liberální revoluce byly během několika let potlačeny.
Silně reakcionářské zůstávalo Rusko pod vládou cara Alexandra I. I zde se však objevovaly nesmělé liberální tendence, přejímané armádními činiteli vracejícími se z napoleonských válek ze západní Evropy. Liberální opozice dostala příležitost udeřit po náhlé Alexandrově smrti v prosinci 1825, ale tzv. povstání děkabristů nový car Mikuláš I. potlačil a režim dále utužil.
Oslabení Osmanské říše využilo Srbsko, které v roce 1812 získalo autonomii a Řekové, kteří se v roce 1819 přidali na obranu albánského ajána Aliho Paši, bojujícího proti osmanské armádě, která byla zaneprázděna boji na několika frontách. Řekové sice v roce 1822 ovládli Peloponés, ale následně své pozice začali ztrácet. Na obranu Řecka se však postavilo Rusko, Velká Británie a nakonec i Francie a Osmanská říše byla poražena (nezávislost Řecka byla uznána v roce 1830). Po krátké válce Ruska s Osmanskou říší došlo k rozšíření Srbska.
Proměna řádu po roce 1830
Nespokojenost obyvatelstva se začala zvyšovat na přelomu 20. a 30. let 19. století v důsledku neúrody a ve Velké Británii průmyslové a finanční krizi.
Revoluce se rychle přelila do Nizozemsko-belgické unie, kde se projevovaly náboženské, jazykové a hospodářské rozdíly. Belgičané se dokázali ubránit nizozemskému útoku a v říjnu 1830 vyhlásili nezávislost. K úspěšným revolucím došlo i ve Švýcarsku, Portugalsku a některých menších německých státech, kde byla udělana obyvatelům základní práva a ústava. Ve Španělsku proti liberálům povstali karlisté, kteří se pohybovali v těžko přístupném hornatém terénu. Povstání bylo roku 1840 poraženo a liberálové zemi ovládali až do roku 1923.
Neúspěšné byly v prosazení revolučních myšlenek i vinou rakouské armády italské státy. V Německu měly výrazný vliv studentské spolky, ovšem výraznější vliv liberálů nepřipustil sněm konfederace německých států. Tvrdě potlačena byla Ruskem revoluce v Polsku.
Rusové se nakonec kvůli prohrané krymské válce (1853-56) z aktivního ovlivňování dění na Balkáně dočasně stáhli. V 70. letech se však na Balkán s podporou balkánských národů vrátili ve vítězné rusko-turecké válce v letech 1877-78, jejíž důsledky byly upraveny na Berlínském kongresu. Ten Rusku přiřknul zisk Besarábie, Bosna a Hercegovina byla předána k okupaci Rakouskem, které navíc získalo Novi Pazar, Velká Británie svému bývalému spojenci sebrala ostrov Kypr. Bulharsko bylo rozděleno, potvrzena byla nezávislost Srbska, Černé Hory a Rumunsko, ovšem bez jejich nejdůležitějších provincií.
Přelom století
Více informací o fenoménu přelomu století (fin de siècle) zde.
Důležitý pro vývoj na konci 19. století byly vzniky a rozpady aliancí mezi mocnostmi. Vzájemná rivalita a odlišné zájmy vedly k rozpadu spojenectví mezi Velkou Británií a Francií, později i mezi Británií a Ruskem a Francií a Ruskem. Toho využilo především Německo. V roce 1879 vytvořilo Dvojspolek s Rakouskem-Uherskem. K nim se v roce 1882 přidala ještě Itálie, čímž vznikl tzv. Trojspolek. V 80. letech Němci díky Bismarckově obratnosti udržovali těsné vztahy i s Ruskem, po smrti vlivného muže vztahy ochably a v roce 1893 vzniklo spojenectví Francie a Ruska. V roce 1904 v rámci tzv. srdečné dohody vzniklo spojenectví Velké Británie a Francie, o tři roky později i s Ruskem vznikla obdoba Trojspolku, tzv. Dohoda (či Trojdohoda).
Rozbuškou pro již tak zhoršují se politckou situaci v Evropě byla Bosenská krize. Rakousko-Uhersko v roce 1908 po 30 letech okupace anektovalo Bosnu a Hercegovinu, byť formálně stále patřila Osmanské říši. Mladoturecká revoluce v Osmanské říši zemi částečně ochromila, což přimělo balkánské státy řešit své problémy silou. Slabost armády Osmanské říše navíc zvýraznila prohraná válka s Itálií (1911-12), v roce Italové získali Tripolsko a Kyrenaiku v severní Africe a ostrov Rhodos.
Bulharsko, Srbsko, Řecko a Černá Hora vytvořily Balkánský svaz, který v roce 1912 napadl Osmanskou říši, čímž začala první balkánská válka (1912-13). Balkánský svaz po svém vítězství získal většinu území Osmanské říše v Evropě. Rozpory v dělení sporného území však přiměl Bulhary v červnu 1913 k útoku na své bývalé spojence Srbsko a Řecko, který vedl k tzv. druhé balkánské válce. Ačkoliv Bulhaři zpočátku zaznamenali dílčí úspěchy, jejich situace se dramaticky zhoršila poté, co se do války vložili Rumuni a Osmanská říše. Bulhaři nakonec většinu území získaného v první válce ztratili, zároveň jim byla zabrána jižní Dobrudža Rumunskem. Většinu Makedonie si rozdělili Řekově a Srbové. Vznikla nezávislá Albánie.
Křehký mír a převažující militarismus nakonec skončil jen o pár měsíců později. 28. června 1914 byl v bosenském Sarajevu i vzhledem k načasování, které srbští nacionalisté považovali za záměrnou provokaci, zavražděn i s manželkou následník rakousko-uherského trůnu Ferdinand d’Este. V červenci 1914 Rakušané zaslali Srbsku ultimátum. Srbové, podporovaní Ruskem, odmítli. Rakousko-Uhersko pak 28. července Srbům vyhlásilo válku, do níž se o pár dní později zapojily všechny evropské mocnosti, čímž vznikla první světová válka.